Narcissina osudová chyba - Nařízení Pána Zla

Schodiště bylo dlouhé. Narcisse trvalo asi pět minut, než došla na jeho konec.
Před ní se objevily černé železné dveře, do kterých bylo vtavené malé Znamení Zla. Narcissa po něm přejela hůlkou a Znamení se zbarvilo do krvavě rudé barvy.
Chvíli poté se dveře otevřely a na jejich prahu stál Lord Voldemort.
Jeho červené oči si tázavě měřily novou příchozí.
„Na dnešek nejsme domluveni,“ řekl chladně.
„Já vím, Můj Pane...já jen...jen vám potřebuji něco říct,“ koktala Narcissa.
Voldemort si ji ještě chvíli měřil pohledem, pak však ustoupil, aby mohla vstoupit dál.
Nacházeli se v prostorné místnosti s černými zdi. Místnost byla naprosto prázdná. Nebylo v ní jediného předmětu. Celá ta prázdnota byla ozářena tlumeným světlem, které přicházelo odnikud.
„Co jsi mi chtěla sdělit, Narcisso?“ zeptal se Voldemort a jeho červené oči propalovaly její modré.
„Chtěla jsem vám říct, že jsem...že jsem...,“ nebyla schopná vyslovit to slovo, „že jsem vás chtěla potěšit mojí návštěvou.“
Proboha, pomyslela si. Co to jenom řekla? Na co si to tu hraje? Proč mu neřekla, že s ním čeká dítě? Proč to všechno odkládá? Jak to všechno skončí?
„Řekl jsem ti, že na dnešek nejsme domluveni,“ řekl mrazivým hlasem, „mám ti pořídit kalendář? Crucio!“
Narcissa se začala zmítat bolestí a bezmocně klesla na zem. Každičký kousek jejího těla trpěl tou největší možnou bolestí.
Zdalipak to působí i na dítě, které nosí v sobě, napadlo ji. Zdalipak také trpí bolestí, kterou na něj nevědomky seslal vlastní otec?
Voldemort zvedl hůlku a muka ustala.
Hrozivě se zasmál.
„Ale vlastně se mi dnes docela hodíš. Svlékni se!“
Narcissa, která stále ležela u Voldemortových nohou, začala strhávat oblečení ze své, bolestí stažené kůže.

***
Když bylo po všem, zůstali ještě chvíli ležet vedle sebe. Kamenná podlaha byla velmi studená, až se Narcissa rozklepala. Nebyla si však jistá, jestli se třese z chladu, nebo ze strachu z toho, co se chystá říct. Už to nesmí odkládat. Řekne mu to. Teď hned.
Vstala, aby si dodala odvahy a začala:
„Musím vám něco říct, Můj Pane.“
„To už je dnes podruhé,“ pronesl Voldemort ironicky.
„Já vím, Mistře. Ale tentokrát je to doopravdy.“
Nechápavě se ni podíval.
„Jsem těhotná.“
„A to se mě týká?“ zeptal se posměšně.
„Bohužel ano.“
Voldemortův úšklebek ztuhl. Zřejmě si právě uvědomil, o co tu vlastně jde. Narcissa se instinktivně přikrčila, čekala, že na ni Pán Zla vrhne Cruciatus, ne-li něco horšího. To se však nestalo. Voldemort vstal. Na tváři měl až neuvěřitelně lidský, ustaraný výraz. Žádná povýšenost, žádná krutost. Pouze čistá ustaranost.
Začal přecházet po místnosti a zdálo se, že si ani neuvědomuje Narcissinu přítomnost. Trvalo to několik minut. Poté konečně promluvil. Klidným, rozhodným hlasem:
„To dítě si necháš.“
Narcissa na něj udiveně pohlédla.
„Ale…“
„Nepřerušuj mě,“ řekl chladně, „to dítě si necháš a vychováš ho, jako by bylo Luciusovo. Nikdo se nedozví o jeho pravém původu. Nebude existovat nic, co by mě s ním spojovalo.“
„Ano, Mistře.“
„A co se týče tebe, Cisso, už nevkročíš do mého sídla jindy, než na smrtijedské schůze. Je ti doufám jasné, kam tím mířím?“
„Konec našeho vztahu?“ zeptala se opatrně.
„To nebyl vztah!“ zahřměl, „Lord Voldemort nemá s nikým žádný vztah! A rozhodně ne s tebou! Copak to pořád nechápeš? Byla jsi pouze mojí služebnicí! A když už jsme u toho, přiznávám, že jsem udělal obrovskou chybu. Neměl jsem podléhat lidským pudům, měl jsem držet své potřeby na uzdě. Ale na tom teď nezáleží. Pro tebe jsou důležité jen dvě věci – konec provozování služeb a vychování dítěte jako manželského. Jasné?!“
„Ano, Můj Pane,“ pípla Narcissa.
„Luciusovi co nejdřív oznámíš, že s ním čekáš dítě. Už se nemůžu dočkat, až ho uvidím v roli otce,“ ušklíbl se, „teď už běž!“
Narcissa roztržitě kývla a začala sbírat své věci. Pak přistoupila ke dveřím, naposledy se ohlédla na Voldemorta a vyšla z místnosti.
Po schodišti stoupala zahloubána do svých myšlenek, jimiž její mysl přímo přetékala. Žádná myšlenka však neměla svůj konec, byly nesrozumitelně propletené a dohromady tvořily bezcenný celek. Narcissa se je pokoušela nějak srovnat, ale moc jí to nešlo.
Počáteční šok z toho, že je těhotná s Pánem Zla, již pominul. Přesto si však ten fakt stále plně neuvědomovala. Pořád se jí to zdálo jako zlý sen, ze kterého se ráno probudí. Ach, kéž by tomu tak opravdu bylo!
Další myšlenky se týkaly Mistrova rozhodnutí. Její budoucnost byla tak nejistá, až se jí svíralo hrdlo. Co když tu lež Lucius prokoukne? A Pán Zla si pak bude myslet, že to prozradila ona? Umučí ji k šílenství? Zabije ji? Zesměšní ji před ostatními?
No, o tom zatím nebude přemýšlet. Nechá čas, aby to všechno vyřešil za ni.
Došla k poklopu ve tvaru Znamení Zla, otevřela ho a vstoupila do opuštěné uličky. Pak se přemístila.

Zlepšila se jí nálada, když zjistila, že se Lucius ještě nevrátil domů. To by tak chybělo, aby si ještě musela vymýšlet, kam se ve večerních hodinách vydala!
Došla do svého pokoje a unaveně si lehla na postel. Tento den ji velice vyčerpal. Byl to ten nejhorší v jejím životě.
Už však neměla chuť ani sílu o něčem přemýšlet a něco řešit.
Za pár minut usnula. Vydala se do říše snů, která pro ni snad byla radostnější než realita.